Počet zobrazení stránky

neděle 22. října 2017

Strážce spí hlubokým spánkem

Strážce naší doby?  Po pravdě...trochu mě zlobí!
Nejspíš si posledních pár let dopřává hluboký spánek.

Nějak se mu to totiž vymyká.  Dějí se věci,  které jsem si před lety nepředstavovala ani ve snu.  Evropa přestává být bezpečnou.  Ne že by dřív byla zónou klidu a míru,  ale nějak to začíná gradovat.
Začal nás více strašit Islám.  Příliv uprchlíků rozdělil lidstvo v Evropě na dva tábory. Těžko ale soudit jednu nebo druhou stranu....vše ukáže až čas.  Jen doufám,  že to už nebude pozdě.

To jen malá úvaha z oblasti politiky.  Jinak se v ní snažím příliš nepiplat. Chci žít teď a tady.
Ovlivnit, co ovlivnit můžu, na zbytek raději příliš nemyslet.

Chci žít alespoň v relativním klidu.  A občas je to těžké.  Změnily se totiž všeobecné priority.
Držet se přitom jen čistě těch svých,  je někdy fuška.
Zlobí mě lidská arogance,  lhostejnost, povrchnost.

Ne, nestane se ze mne Misantrop,  ale zjišťuji,  že přestávám vyhledávat místa, kde se zdržuje více lidí.  V kině už jsem nebyla ani nepamatuji,  na dovolenou jezdíme na místo, kde  je u penzionu malá soukromá pláž  a nejraději se v tuzemsku touláme v přírodě a po památkách. 
Nejšťastnější jsem, když procházím hrady a zámky,  ta vůně starých časů mě  uklidňuje.

Jak jen můžu,  "utíkám" od pulsující tepny našeho města co nejdál.  Nebo alespoň do lesa za našim panelákem.

Vím, vše v životě nemůžu sobě  přizpůsobit,  ale co nutně nemusím,  to nevyhledávám.
Nespoléhám tedy na strážce doby a  dál žiji svůj život ,  prožívám své malé radosti  i velké starosti.
Ostatní ponechám osudu...

sobota 21. října 2017

Ve stínu orlích křídel

Ve stínu kapradí,
"tloukl jsi špačky",
mezitím cizí kluk,
sebral Ti hračky.

Po letech usnul jsi,
ve stínu lípy,
když jsi moc nasával,
zlatý mok z pípy.

Dnes ve stínu orlích křídel spíš,
dej pozor, ve střehu buď,
vyrostl onen zlobivý kluk!

Už nejsou ve hře jen hračky,
nestačí orlí křídla.
Jiný dravec,
má ostrý dráp a zub!

pátek 20. října 2017

Neobvyklé přátelství

Byl  hezký  jarní den a Leona si vyšla se svou ovčandou na procházku.  Chvíli se jen tak couraly a občas  Asta  přitáhla klacík,  aby jí  ho panička házela , moc ráda  aportovala.

Pomalu přišly až do parku,  Leona si sedla na lavičku a rozhlížela se.  Astu  zaujal hlouček kluků,  kteří se nad něčím skláněli  a pokřikovali.
Rozběhla se k ním,  ale Leona pískla a Asta  se poslušně stáhla zpátky.

Po chvilce to ale nedalo ani   jí a šla se podívat.  To co uviděla,  ji nahrnulo krev do hlavy. Měla moc ráda zvířata,  snad všechna a  tihle kluci  měli v krabici  mládě bílého potkana a bavili  se jeho týráním.
Šťourali do něj klackem, tahali za ocas a právě někoho napadlo,  že by jej mohli pitvat .

Leona je  odstrčila a sáhla po potkanovi  do krabice.
Jeden z kluků ji zadržel ruku : "Hele o co ti jde,  to je můj potkan".   "Hm,  a nedal by jsi mi ho?"   kontrovala Leona.
Kluk se ironicky pousmál  a řekl,   že jedině prodal.   "Za kolik?" opáčila pohotově.   "Naval dvě  stovky a je tvůj "  zněla odpověď.

Měla u sebe jen 150 kč  ale  kluci nakonec  brali i to.  Sice v té době  bylo stopadesát  korun pro ni hodně,  moc velké kapesné nedostávala,  ale přece nenechá tohle zvířátko  klukům na pospas.
Vzala krabici s potkanem a vydala se domů.  Asta vrčela a poskakovala kolem ní,  moc by chtěla do krabice strčit svůj zvědavý čumáček,  ale kdepak,  na toho malého tvorečka se musí pomalu.

Doma samosebou nebyl nikdo nadšený,  máma se zhrozila a  vyjekla,  že tohle tedy musí hned pryč,  táta se ale  nechal přemluvit,   že potkan může mít pelíšek v  jejich suchém a teplém sklípku.
A  tak dostal  jméno Robin a  Leona  za ním chodila každou volnou chvilku,  po pár dnech jej začala brát i ven.

Robin a Asta si na sebe postupně zvykli a tak bylo vídat tuhle trojici venku běžně.
Robin se  naučil sedět Leoně na rameni a  Asta  jej občas  jemně přátelsky olízla.
Žil s nimi dva roky a s  Astou byli  celou dobu  nerozluční kamarádi.

středa 18. října 2017

Tvář anděla

Tvář anděla, však černo v duši,
kdo nitro Tvé nepoznal,
ďábelskou povahu sotva jen tuší.

Medová slůvka,
slib věčné lásky,
na oči oběti,
přiloží růžové pásky.

Když nasytíš ďábla v sobě,
s jízlivým úšklebkem,
odkopneš ty,
co věřily jenom Tobě.

Nebylo tomu vždycky tak,
Tvé srdce před lety ,
zlomil kdosi právě tak.

Však peklo nezná odpuštění,
oko za oko, omluvou není.
Tvou andělskou tvář,
čeká temné zúčtování.

sobota 14. října 2017

Chrám

Zlehounka vcházím do chrámu lesa,
téměř nedýchám,
znavená duše v posvátném tichu plesá.

Svítá a sluneční paprsky ozáří mech,
má duše úlevný vydá vzdech.

Koruny stromů se mění v chór,
jen místo mnichů,
je slyšet ptačí sbor.

Odcházím pomalu z lesního ticha,
začíná nový den...
Sluneční paprsky pohladí tvář,
pak nad stromy vykouzlí svatozář.

pátek 13. října 2017

Klášter Rosa Coeli

Dej přes celou obrazovku.


Když se život zastaví

Martina byla odmalička taková normální, ne moc průbojná holka.  Ve škole měla pár kamarádek,  ale vybírala si ty klidnější,  co nebyly příliš středem pozornosti.  Po škole se nejraději toulala venku sama,  nebo si doma četla.  Občas zašla s kamarádkami do kina nebo si zaplavat.  Kolektivu se tedy nijak extrémně nevyhýbala,  ale také jej nijak zvlášť nevyhledávala.

Když dospívala,  často ji tak kolísala nálada,  že se někdy sama v sobě nevyznala. Měla období,  kdy o víkendu chodila s partou přátel do klubu si zatancovat,  něco popít, popovídat si,  zasmát se.
A z toho na ni ze dne na den padl smutek,  na několik dní se vždy stáhla do ústraní.

Tak to pokračovalo  i po nástupu do zaměstnání.  V kolektivu žen se často musela přemáhat,  aby se vůbec zapojila do hovoru .  Pokud měla dny  kdy to nešlo,  byla pro kolegyně  "nějaká divná."
Špatně snášela intriky,  pomluvy  a v neposlední řadě i  komandování nadřízeného,  který neodměňoval  podle poctivě  odvedené práce,  ale spíš podle sympatií .

Ale život není spravedlivý ani lehký,  přidaly se nějaké osobní vážné problémy,  plíživě i zdravotní a Martina  na sobě začala cítit  trvalou nervozitu,  občas se neudržela a vyjela po zákaznících,  což bylo zlé,   protože zákazník "má vždycky pravdu".

Zkrátka…jednoho dne jí to všechno přerostlo přes hlavu a při jednom obzvlášť ostrém konfliktu se zákaznicí ,  se sesypala.  Totálně.

Druhý den se probudila s pocitem a rozhodnutím,  že nikam nejde,  při  představě lidí  se jí udělalo  fyzicky i psychicky  zle.  Najednou  jí bylo  jedno co bude dál,  věděla jen,  že chce zůstat ležet,  na nic nemyslet a jen spát…spát a  třeba se už ani neprobudit.

Uzavřela se doma.  V práci samozřejmě dostala vyhazov.  Děsil ji sebemenší hluk, zazvonění zvonku u dveří,  odmítala  jít otevřít  i  pošťačce.
Rostl v ní strach… strach  z lidí,  ztratila  úplně schopnost  komunikovat.  
Nebyla schopná zvednout telefon,  zajít nakoupit,  jen seděla nebo spala,  měla záchvaty nekontrolovatelného pláče.  Byla vyčerpaná.

Její rodina se snažila ji pomoct,  ale nebylo to v jejich silách.  Z Martiny se stával malý a vyděšený uzlíček nervů.
Po  třech měsících takového živoření,  ji nakonec rodina přemluvila  a vzali ji k lékaři.
Diagnóza : sociální fobie.

Léčba byla dlouhá,  pozvolná, stálo to hodně  sil  Martinu i  její rodinu.  Kdo něco takového nezažil,  těžko si umí asi představit,  jak  zle může takovému člověku být ,  když se znovu "učí"  žít mezi lidmi.  Třeba absolvovat cestu tramvají,  opět vejít do supermarketu plného lidí atd.
Když se děsí při každém zazvonění telefonu,  domovního zvonku,  když tiše stojí v předsíni a čeká,  až  člověka  na druhé straně dveří  přestane bavit zvonit  a klepat na dveře.

Trvalo to několik let,  ale nakonec se podařilo  Martinu zbavit  strachu  z lidí a znovu zapojit do života.  Nikdy nebude asi na sebe strhávat  ve společnosti  pozornost,  ale už opět aspoň  žije podle svých představ  a  pro svou rodinu...

Přání na víkend