Počet zobrazení stránky

čtvrtek 11. ledna 2018

Jak od pana Lady

Mám nejraději léto,  ale i zima má své kouzlo.  Tedy…když se vydaří.

Bydlím ve městě a zima v posledních letech pro mě znamená spíš břečku,  solí rozežrané boty a  úklid sněhu před domem,  pokud se sníh udrží.
Nějakým záhadným způsobem se sníh nejvíce drží právě v týdnu,  kdy má naše rodina službu.

Ale  znám i zimu kouzelnou.  Stačí zajet kousek za město.
Občas vzpomínám  na pár let života v Jeseníkách.   Tam jsem si užila sněhu tedy opravdu dost.
Na svahu jsme  pořádaly přímo  "orgie" divokých jízd na saních,  nebo ještě lépe - na vycpaných igelitových pytlích.
Ty svištěly rychleji,  než sebelepší sáně.   Smíchu jsme si užili tolik,  že nás to nabilo energií nejméně  na týden.

Nebo procházky hustě zasněženou krajinou,   na stromech námraza  jako  z pohádky.

Mimo  vyšlapané cesty  bylo sněhu často do půlky stehen ( osobně vyzkoušeno ).  V místě kde jsme bydleli nebylo moc lidí,   takže procházky byly opravdu kouzelné.
Nikde nikdo,   jen občas stádo srnek.   Někdy jsme procházky  zakončili ve vzdálené hospůdce,  kde ze střechy visely nádherné rampouchy.

Zahřáli jsme se  grogem a pomalu se vraceli tichou krajinou domů.
Na tuhle zimu jak od pana Lady,  vzpomínám ráda.

úterý 26. prosince 2017

Noc je jí nakloněna

Existují děti,  co mají večer doma láskyplné rodiče a na noc dostávají pusu na čelo.  A pak bohužel také děti,  co v noci z nějakého důvodu zůstávají doma samotné.

Markétka po rozvodu rodičů byla nucena často zůstávat doma sama.  Máma chodila do práce na směny,  aby je obě uživila.  I na noční směny.

Ze začátku se holčička sama v  tmavém pokoji bála.   Pak si utvořila svůj vlastní svět.  Postel měla přímo u okna a tak sedávala v noci na pelesti  a  pozorovala osvětlené výlohy,  jezdící tramvaje,   pouliční lampy a lidi,   co se v noci vraceli domů  z nedaleké restaurace.

Figuríny za výlohou oděvů v její fantazii ožívaly a žily svůj noční život.  Markétka dlouho do noci sedávala u okna,  v tom malém kousku zářivého světla a snila.

Naučila se nebát tmy a nočního života.  Těžko říct,  zda to vlastně bylo dobře.  Zužitkovala nebojácnost později třeba na táboře,  při stezkách odvahy.
V dospívání  na venkově,  kam se na čas s novým tátou přestěhovali,  se  klidně vracela   od autobusu domů pěšky,   když nestihla poslední navazující spoj.
Tři kilometry tmavou cestou mezi  dvěma vesnicemi.  Necítila strach,  tedy ale ani nemyslela na to,   že se jí může něco stát.
Dokázala se klidně jít vykoupat v noci do tůňky na kraji lesa.  Žádná baterka ani lampička na cestu.  Jen za svitu měsíce.

A nezměnilo se na tom nic dodnes.  Už navždy bude takové dítě noci.
Budu jí držet palce,  aby ji nikdy na nočních cestách nepotkalo nic zlého.  Možná při ní stojí štěstěna,  možná osud jí tímto zvláštním způsobem vynahrazuje to,  že dětství nebylo takové,  jaké by být mělo.

pondělí 18. prosince 2017

Nikdy není pozdě

Alžběta seděla s ostatními v malé klubovně a sledovala vánoční pořady v televizi.
Štědrovečerní večeře byla moc dobrá,  ale stejně to nikdy nebude takové,  jako to bývalo doma.

Ošetřovatelky v domově důchodců jsou hodné,  snaží se pro staroušky udělat maximum, ale některé věci prostě nahradit nejdou.
Alžběta je téměř sama,  manžel už nežije a syn se z USA dostane za ní podívat jen zřídka.

Pomalu se zvedla a šla do svého pokoje.  Zapálila si svíčku na nočním stolku a vzpomínala. Vyrušilo ji zaklepání na dveře a dovnitř vešel František.
Byl to vdovec a ona s ním trávila poslední dobou hodně času.

Procházky v parku,  chvilky u karet a dobrého kafíčka,  často si také vzájemně vyprávěli zážitky z mládí. Vlastně si začínali být docela blízcí.  František se usmíval,  jednu ruku za zády.

"Bětko, něco Ti nesu".  Alžběta se na něj s očekáváním podívala a on ji trochu nesměle podal  kytičku jmelí.

Chvíli jen tak stáli a pak oba zvedli oči  k  lustru u stropu.  Víc nebylo třeba.  František jmelí  připevnil a něžně  pod ním  Bětku políbil.
V tu chvíli si porozuměli bez zbytečných slov…na lásku přece není nikdy pozdě.

pátek 15. prosince 2017

Vánoční čas

Zlehka a potichu,
přichází zas,
ten kouzelný,
vánoční čas

Se svojí vůní - purpura,
vanilka, jehličí. 
Na plotně smažený kapr zasyčí

Čas štěstí, pohody,
zářících dětských oček,
kouzlo svíček a zlehka
padajících sněhových vloček

Úsměvy na tvářích,
něha v očích, na duši
klid. Kéž by to kouzlo,
už navždy chtělo,
s námi tu být.

úterý 12. prosince 2017

Vůně domova

Když  je venku ošklivě,  tak občas sedávám doma v křesle s kávou a vzpomínám. Vybavuji si třeba vůni domova z dětství.

V koupelně jsme mívali ještě kotel na dřevo, které krásně provonělo celý byt, cítím vůni březového šamponu, kterým nám máma myla vlasy.
Nebo voňavé vánoce - všichni tři sourozenci  jsme chtěli pomáhat s cukrovím.  Nadělali jsme víc škody  než užitku,  ale ohromně nás to bavilo.

Vybavuji si,  jak často jsem bývala nachlazená, ale měla jsem to povinné lenošení v posteli celkem ráda.
Do ruky pohádkovou knihu,  mamina mě  zahrnula čajem, občas nějaká ta dobrota, aby "to" méně  bolelo a co mně chybělo ke štěstí?!

A nejlepší vzpomínky mám na letní prázdniny  na táboře,  kde babička s dědou bydleli celoročně,  jako správci tábora.  Můj druhý domov.
Jak já se vždycky těšila!

Někdo přece musel s dědou natřít dřevěný pavilon a lavičky,  docela se dnes divím,  že mě tak trpělivě nechal vedle sebe natírat,  což jsem ale prováděla s vážnou tváři a pocitem ohromné důležitosti.
Dále bylo  "nutné" chodit s ním do  blízké vesničky,  s dvoukolákem  nakupovat zásoby pro kuchyň.
Tehdejší malý obchůdek voněl vším možným - od chleba přes uzeniny,  až po prášek na praní.
Také jsme chodívali s konvičkou úzkou polní cestou k soukromníkům pro mléko.
Děda s nimi dal řeč,  já dostala  do ruky kus koláče a  šupajdili   jsme zpátky.
Cestou se krásně povídalo , co "zajímavých" výrazů  mě  děda naučil...

No a po prázdninách opět škola.  Tu jsem tedy "milovala" - hlavně tělocvik a přestávky.
Někdo říká,  že domov je  jen  jeden,  jiný zase,  že doma jsme tam,  kde je nám dobře.
V tom  případě  jsem  já měla domovy  dva.

pátek 8. prosince 2017

Křehká duše

Jsi duše silná i křehká,
co vchází do světa snů,
za jeden den,
prožiješ tolik,
co jiný nestihne za mnoho dnů.

Tělo i duše,
co kdosi zranil,
jak Fénix vstává z popela.
Pro Tebe den má tolik krásy,
co dřív jsi takhle vnímat nesměla.

Jsi duše,
co naději rozdává celičký den,
co i když v noci nejde spát,
žije svůj sen a každé ráno,
....vítá s úsměvem.

neděle 3. prosince 2017

Tajemný Štědrý den

Tento den, pro mě zůstane navždy neskutečně krásný a tajemný.  A  je  jedno,  že už dávno nejsem ve věku,  kdy se věří na Ježíška.   Já prostě miluji  tu atmosféru a  dodnes  si právě v tento den  připomínám i kouzlo svých dětských snů a přání.

Když jsem byla malá, rodiče ráno na Štědrý den uzamčeli jeden z pokojů a to v nás dětech, vzbuzovalo obrovskou zvědavost.

Snažili jsme se nakukovat klíčovou dírkou, ale nikdy jsme nic nezahlédli.
Rodiče nám uměli připravit opravdové večerní překvapení.  Dlouho se jim dařilo v nás uchovávat iluzi tajemného  "ježíška",  který večer vklouzne do pokoje a nadělí dárky.

Když jsem dospěla,  kouzlo neodešlo,  jen už pro mě bylo v něčem jiném,  když jsem věděla, že dárky si nadělujeme sami navzájem.

Stačí se v ten den dívat kolem sebe.  Zapálit svíčky,  po sváteční večeři se projít, třeba  kolem rozzářených oken,  za kterými vykukují nazdobené stromečky ostatních domácností.

Po návratu si udělat čaj a třeba si jen povídat,  nebo pustit pohádky v televizi. Velká část toho kouzla je ale v naších srdcích, v našem podvědomí.

Na nás záleží, jaký Štědrý den bude.
Jedno mě  ale trochu mrzí… že se v období adventu  "najednou" ví,  že máme děti bez rodin, lidi bez domova a lidi staré,  osamocené, či těžce nemocné.

Kolem adventu je na toto téma v televizi plno srdceryvných reklam.  Já jsem toho názoru… že pokud chci na tyhle lidi myslet a něco pro ně udělat,  nemusím čekat až na Vánoce.